Faustův svět ticha
...svět ticha mlčí, slyšet je z dálky jen hlasy vlčí...
Politika mi připomíná cestu minovým polem,
Rubrika Knížky a tak...cesta po Psích krajích krajinu po bitvě, z níž ještě z palpostů pár přeživších po sobě střílí... takže něco z mého, Tvého, našeho mládí... oba protagonisté už (velké bohužel) nejsou mezi námi... Tak i na jejich památku taková hříčka
Miloslav Šimek & Jiří Grossmann
Dialog s písní
ŠIMEK: No a právě zpěvák má v šou dva tři proti spíkrům nespornou výhodu. Hudba začne hrát, on do toho volá, chvílemi se zavlní a úspěch je zaručen. Co my dva tady musíme říci slov, než sklidíme potlesk.
GROSSMANN: To je, Slávku, můj dávný sen, abychom my dva více zpívali a míň tady hovořili.
ŠIMEK: Že jsi se nezmínil dřív.Vždyť víš, že i moje dávná touha byla vyšvihnout se na špičku světový pop-music. Hlasový fondy bych na to měl: Eloís, Eloís, ale textař mi chybí.
GROSSMANN: Chybí, chybí, tak si nějakýho vyber.
ŠIMEK: Prosím tě, vyber. Znáš dnešní textaře. To jsou samý písničky o lásce. On ji má rád a ona ho nemá ráda, nebo ona ho má ráda a on ji nemá rád, v nejlepším případě se oba mají rádi, ale pak to má zase tak úžasně slabou melodii, která nemůže ukázat moje hlasové možnosti. Eloís, Eloís.
GROSSMANN: No, to je totiž tím, že každý textař si ty nejlepší věci nechává sám pro sebe, zpěvákům je nedá a zpívá si je sobecky sám doma na půdě. Kupříkladu Jirka Štaidl. Prosím, píše výborný věci, ale onehdy jsem šel u nich po střeše...
ŠIMEK: Kde jsi šel?
GROSSMANN: Po střeše. U nich.
ŠIMEK: Kam jsi šel, prosím tě?
GROSSMANN: Na nádraží. Já mám takovou zkratku. A ty hity, co jsem slyšel vikýřem, ty bych Gottovi přál, to říkám upřímně.
ŠIMEK: A tady jsme u problému. Jestli skutečně chceme zamířit na špičku pop-music, tak si musíme psát texty sami. Pojď to zkusit hned tady. Ty verš, já verš, a za chvíli máme šlágr.
GROSSMANN: Tak dobře... co bys říkal tomuhle: Má mě ráda, nebo ne, trhám ostny kaktusu.
ŠIMEK: Tak to ne, to zamítám, to zamítám. To je o lásce, a to bysme upadli do průměru.
GROSSMANN: To je píseň misionáře.
ŠIMEK: Ne, ne, ne. S tím neprorazíme. To chce něco nevšedního, úplně z jinýho konce na to jít.
GROSSMANN: Tak začni ty.
ŠIMEK: Že bys mně dal příležitost? Tak měl bysem takovej nevšední veršík schovanej: Onehdy jsem po ránu točil klikou rumpálu.
GROSSMANN: No, o lásce to sice není, ale že by to bylo nadprůměrný...
ŠIMEK: Já nedělám nadprůměrnou písničku. Já dělám písničku konzumní, kterou si koupí i antoušek.
GROSSMANN: Jak chceš, ale já to do Pantonu cpát nebudu.
ŠIMEK: Oni přijdou sami.
GROSSMANN: Jak byl ten veršík, abych ho rozvinul?
ŠIMEK: Ty si nepamatuješ takovej štěpnej verš? Onehdy jsem po ránu točil klikou rumpálu.
GROSSMANN: A ty bys, Slávku, nemoh po ránu točit klikou lanovky?
ŠIMEK: Nakonec proč ne? Po ránu jsem rozespalej, a která klika mi dřív vlítne do ruky, tou točím. Klidně.
GROSSMANN: Jé, to jsi hodnej, protože na lanovku já mám bezvadnej verš. Hele: Onehdy jsem po ránu točil klikou lanovky, když jsem předtím posnídal trochu teplé vánočky. Víš.
ŠIMEK: Za tohle tě chválím.
GROSSMANN: Voboje na tvrdý y.
ŠIMEK: Takhle to musíme dělat, tu písničku. Není to o lásce, to nikdo nemůže říct: vánočka... ale to kouzlo, ta poezie, to v tom je. Vánočka... rozinky, mandle.
GROSSMANN: Ano, ano.
ŠIMEK: Takhle to musíme dělat.
OBA: Když jsem předtím posnídal trochu teplé vánočky.
ŠIMEK: Ty bys nemoh náhodou – výjimečně, víš – projednou posnídat trochu teplé žemle?
GROSSMANN: Hmmm...
ŠIMEK: Moc bych to potřeboval, kamaráde, kvůli verši, víš, hodně bys mi pomoh.
GROSSMANN: Slávku, ta chuť to není.
ŠIMEK: Já vím, je to suchý těsto... a proto jdu s prosíkem. No hele, dorazíš se marmeládou.
GROSSMANN: Ale vlastně jó. Já když jdu do práce, tak si nevybírám. Co mi maminka dá donůše, to jím.
ŠIMEK: To jsi moc hodnej.
GROSSMANN: Žemle, žemle.
ŠIMEK: Tak to zní celé takto: Onehdy jsem po ránu točil klikou lanovky, když jsem předtím posnídal – změna – trochu teplé žemle, a v dáli mě zdravila – teď to přijde – svými větvi jedle.
GROSSMANN: Moment, snad větvemi, větvemi!
ŠIMEK: Větvi, ona je měla ulámaný.
GROSSMANN: A tak to jo, s tím souhlasím. Ano, příroda je v hrozným stavu dneska.
ŠIMEK: To já právě kritizuju v tý písni. To je výbornej verš, větvi, to vrazím ještě do ňáký ...
GROSSMANN: ... a tebe by nemohl zdravit jasan místo jedle?
ŠIMEK: No, že bych z toho byl vodvázanej, to nejsem, to ne.
GROSSMANN: Hm, dorazíš se dubem.
ŠIMEK: No, vlastně máš pravdu, nakonec jasan, smrk, borovice nebo kokosák, vono je to jedno. Hlavně mi zachovej větvi, kamaráde, na větvi jsem hrdej, hodně háklivej jsem na větvi.
GROSSMANN: Dávej pozor: Onehdy jsem po ránu točil klikou lanovky, když jsem předtím posnídal trochu teplé žemle, a v dáli mě zdravila svými větvi jasan, vždycky takhle po ránu s přírodou si jásám.
ŠIMEK: To je perfektní nástup na refrén, kterej teď vytvořím: s přírodou si jásám... taratata... ty bys nemoh s přírodou řvát?
GROSSMANN: To můžu, když jásám, tak řvu! Zvlášť když mám v sobě po ránu u lanovky teplou žemli. To se neznám.
ŠIMEK: Tak pak je to perfektní! Celej refrén se volá: Jupí, jupí, jupí jou...! A píseň je hotová.
GROSSMANN: Tak si ji hned zkusíme zazpívat, ať vidíme, co to udělá s lidma.
ŠIMEK: Počkej, zazpívat. Ty řekneš zazpívat. A máš na to vůbec ňákou schopnou melodii?
GROSSMANN: No tak měl bych jednu melodii, je celkem jednoduchá, my bychom asi složitější nezazpívali, jmenuje se to Radost ze života a rytmus, který jsem zvolil, je rumba. Olé – Copa Cabana... Olé...
OBA (zpívají):
Onehdy jsem po – ránu, točil klikou la – novky,
když jsem předtím po – snídal trochu teplé – žemle.
GROSSMANN: A znova rumba...
ŠIMEK: A znova Carincha – Pelé.
GROSSMANN: A vlň se v bocích, ať vzbudíš dojem!
ŠIMEK: Jo, já se budu vlnit a ty budeš sedět.
GROSSMANN: Jak se můžu vlnit vsedě, vždyť by mysleli, že jsem blázen.
ŠIMEK: Tak vstaň a hraj vestoje!
GROSSMANN: To nejde, Slávku, ty složitý pohyby, co dělám rukama.
OBA:
A v dáli mně zdra – vila svými větvi jasan,
vždycky takhle po – ránu s přírodou si řvu:
á jupi jupi jupi jou, jupi jupi jupi jou, jupi jupi jupi jou, jupi jupi jou.
GROSSMANN: Jupí!
ŠIMEK: Eloís, Eloís, Eloís!
GROSSMANN: Jupí!
ŠIMEK: Eloís, Eloís, Eloís!
GROSSMANN: Jóóóóóóóóu!
ŠIMEK: Jupíííííí!
GROSSMANN: Ukláněj se, Slávku, ty si zasloužíš ten potlesk, ano, ano, ty si ho... ty si ho zasloužíš...!
Dialog s písní
ŠIMEK: No a právě zpěvák má v šou dva tři proti spíkrům nespornou výhodu. Hudba začne hrát, on do toho volá, chvílemi se zavlní a úspěch je zaručen. Co my dva tady musíme říci slov, než sklidíme potlesk.
GROSSMANN: To je, Slávku, můj dávný sen, abychom my dva více zpívali a míň tady hovořili.
ŠIMEK: Že jsi se nezmínil dřív.Vždyť víš, že i moje dávná touha byla vyšvihnout se na špičku světový pop-music. Hlasový fondy bych na to měl: Eloís, Eloís, ale textař mi chybí.
GROSSMANN: Chybí, chybí, tak si nějakýho vyber.
ŠIMEK: Prosím tě, vyber. Znáš dnešní textaře. To jsou samý písničky o lásce. On ji má rád a ona ho nemá ráda, nebo ona ho má ráda a on ji nemá rád, v nejlepším případě se oba mají rádi, ale pak to má zase tak úžasně slabou melodii, která nemůže ukázat moje hlasové možnosti. Eloís, Eloís.
GROSSMANN: No, to je totiž tím, že každý textař si ty nejlepší věci nechává sám pro sebe, zpěvákům je nedá a zpívá si je sobecky sám doma na půdě. Kupříkladu Jirka Štaidl. Prosím, píše výborný věci, ale onehdy jsem šel u nich po střeše...
ŠIMEK: Kde jsi šel?
GROSSMANN: Po střeše. U nich.
ŠIMEK: Kam jsi šel, prosím tě?
GROSSMANN: Na nádraží. Já mám takovou zkratku. A ty hity, co jsem slyšel vikýřem, ty bych Gottovi přál, to říkám upřímně.
ŠIMEK: A tady jsme u problému. Jestli skutečně chceme zamířit na špičku pop-music, tak si musíme psát texty sami. Pojď to zkusit hned tady. Ty verš, já verš, a za chvíli máme šlágr.
GROSSMANN: Tak dobře... co bys říkal tomuhle: Má mě ráda, nebo ne, trhám ostny kaktusu.
ŠIMEK: Tak to ne, to zamítám, to zamítám. To je o lásce, a to bysme upadli do průměru.
GROSSMANN: To je píseň misionáře.
ŠIMEK: Ne, ne, ne. S tím neprorazíme. To chce něco nevšedního, úplně z jinýho konce na to jít.
GROSSMANN: Tak začni ty.
ŠIMEK: Že bys mně dal příležitost? Tak měl bysem takovej nevšední veršík schovanej: Onehdy jsem po ránu točil klikou rumpálu.
GROSSMANN: No, o lásce to sice není, ale že by to bylo nadprůměrný...
ŠIMEK: Já nedělám nadprůměrnou písničku. Já dělám písničku konzumní, kterou si koupí i antoušek.
GROSSMANN: Jak chceš, ale já to do Pantonu cpát nebudu.
ŠIMEK: Oni přijdou sami.
GROSSMANN: Jak byl ten veršík, abych ho rozvinul?
ŠIMEK: Ty si nepamatuješ takovej štěpnej verš? Onehdy jsem po ránu točil klikou rumpálu.
GROSSMANN: A ty bys, Slávku, nemoh po ránu točit klikou lanovky?
ŠIMEK: Nakonec proč ne? Po ránu jsem rozespalej, a která klika mi dřív vlítne do ruky, tou točím. Klidně.
GROSSMANN: Jé, to jsi hodnej, protože na lanovku já mám bezvadnej verš. Hele: Onehdy jsem po ránu točil klikou lanovky, když jsem předtím posnídal trochu teplé vánočky. Víš.
ŠIMEK: Za tohle tě chválím.
GROSSMANN: Voboje na tvrdý y.
ŠIMEK: Takhle to musíme dělat, tu písničku. Není to o lásce, to nikdo nemůže říct: vánočka... ale to kouzlo, ta poezie, to v tom je. Vánočka... rozinky, mandle.
GROSSMANN: Ano, ano.
ŠIMEK: Takhle to musíme dělat.
OBA: Když jsem předtím posnídal trochu teplé vánočky.
ŠIMEK: Ty bys nemoh náhodou – výjimečně, víš – projednou posnídat trochu teplé žemle?
GROSSMANN: Hmmm...
ŠIMEK: Moc bych to potřeboval, kamaráde, kvůli verši, víš, hodně bys mi pomoh.
GROSSMANN: Slávku, ta chuť to není.
ŠIMEK: Já vím, je to suchý těsto... a proto jdu s prosíkem. No hele, dorazíš se marmeládou.
GROSSMANN: Ale vlastně jó. Já když jdu do práce, tak si nevybírám. Co mi maminka dá donůše, to jím.
ŠIMEK: To jsi moc hodnej.
GROSSMANN: Žemle, žemle.
ŠIMEK: Tak to zní celé takto: Onehdy jsem po ránu točil klikou lanovky, když jsem předtím posnídal – změna – trochu teplé žemle, a v dáli mě zdravila – teď to přijde – svými větvi jedle.
GROSSMANN: Moment, snad větvemi, větvemi!
ŠIMEK: Větvi, ona je měla ulámaný.
GROSSMANN: A tak to jo, s tím souhlasím. Ano, příroda je v hrozným stavu dneska.
ŠIMEK: To já právě kritizuju v tý písni. To je výbornej verš, větvi, to vrazím ještě do ňáký ...
GROSSMANN: ... a tebe by nemohl zdravit jasan místo jedle?
ŠIMEK: No, že bych z toho byl vodvázanej, to nejsem, to ne.
GROSSMANN: Hm, dorazíš se dubem.
ŠIMEK: No, vlastně máš pravdu, nakonec jasan, smrk, borovice nebo kokosák, vono je to jedno. Hlavně mi zachovej větvi, kamaráde, na větvi jsem hrdej, hodně háklivej jsem na větvi.
GROSSMANN: Dávej pozor: Onehdy jsem po ránu točil klikou lanovky, když jsem předtím posnídal trochu teplé žemle, a v dáli mě zdravila svými větvi jasan, vždycky takhle po ránu s přírodou si jásám.
ŠIMEK: To je perfektní nástup na refrén, kterej teď vytvořím: s přírodou si jásám... taratata... ty bys nemoh s přírodou řvát?
GROSSMANN: To můžu, když jásám, tak řvu! Zvlášť když mám v sobě po ránu u lanovky teplou žemli. To se neznám.
ŠIMEK: Tak pak je to perfektní! Celej refrén se volá: Jupí, jupí, jupí jou...! A píseň je hotová.
GROSSMANN: Tak si ji hned zkusíme zazpívat, ať vidíme, co to udělá s lidma.
ŠIMEK: Počkej, zazpívat. Ty řekneš zazpívat. A máš na to vůbec ňákou schopnou melodii?
GROSSMANN: No tak měl bych jednu melodii, je celkem jednoduchá, my bychom asi složitější nezazpívali, jmenuje se to Radost ze života a rytmus, který jsem zvolil, je rumba. Olé – Copa Cabana... Olé...
OBA (zpívají):
Onehdy jsem po – ránu, točil klikou la – novky,
když jsem předtím po – snídal trochu teplé – žemle.
GROSSMANN: A znova rumba...
ŠIMEK: A znova Carincha – Pelé.
GROSSMANN: A vlň se v bocích, ať vzbudíš dojem!
ŠIMEK: Jo, já se budu vlnit a ty budeš sedět.
GROSSMANN: Jak se můžu vlnit vsedě, vždyť by mysleli, že jsem blázen.
ŠIMEK: Tak vstaň a hraj vestoje!
GROSSMANN: To nejde, Slávku, ty složitý pohyby, co dělám rukama.
OBA:
A v dáli mně zdra – vila svými větvi jasan,
vždycky takhle po – ránu s přírodou si řvu:
á jupi jupi jupi jou, jupi jupi jupi jou, jupi jupi jupi jou, jupi jupi jou.
GROSSMANN: Jupí!
ŠIMEK: Eloís, Eloís, Eloís!
GROSSMANN: Jupí!
ŠIMEK: Eloís, Eloís, Eloís!
GROSSMANN: Jóóóóóóóóu!
ŠIMEK: Jupíííííí!
GROSSMANN: Ukláněj se, Slávku, ty si zasloužíš ten potlesk, ano, ano, ty si ho... ty si ho zasloužíš...!
Komentáře (3)
1
milé čtení po ránu
bara | 11.06.2006, 06:38:06
bara | 11.06.2006, 06:38:06
:):):) Děkuji
2
Hezkou neděly
zíralek | 11.06.2006, 08:35:29
zíralek | 11.06.2006, 08:35:29
Klika lanovky plus vánočky, to nemá chybu. Potěšilo.-)
Díky!!!
Témata
Archivy
Reklama
Reklama
